





Good idea
Abychom mohli zobrazit obrázek pořízený Gigapxl fotoaparátem na monitoru potřebovali bychom 70 obrazovek na šířku a 44 obrazovek na výšku, a to všechny s rozlišením 1280x1024 pixelů. Kdybychom chtěli obrázek vytisknout co nejmenší tak, aby běžné oko bylo schopno rozpoznat všechny detaily, musela by mít zvětšenina rozměry 3 x
Nejlepší představu ale získáme, když se podíváme do galerie výsledných obrázků. Cílem týmu je totiž zachytit krásu památek tak, jak je dnes vnímáme. Nejde totiž jen o projekt technologický, ale také umělecký, a při prohlížení úchvatných záběrů dáte autorům za pravdu - tyto snímky si vysoké rozlišení opravdu zaslouží.
Abychom si ještě před podrobnějším pohledem na technologické pozadí projektu ilustrovali, jakých výsledků fotografové dosáhli, vybral jsem dvě fotografie, na nichž je vysoké rozlišení obzvláště působivé.
Raketoplán Discovery - noční záběr
Záběr zachycuje raketoplán Discovery při západu slunce, během pauzy v přepravě raketoplánu na start.
A teď to přiblížení... Vidíte tu bílou desku pod tryskami raketoplánu? Na výšku má něco přes metr, a od fotografa je vzdálená přes
Podobně bychom si mohli přiblížit detaily trysek nebo pásů přepravujícího vozidla. Tedy pokud bychom měli k dispozici DVD s fotkou v plném rozlišení. Přesně tak, fotografie se na nic s menší kapacitou nevejde.
Baseballový zápas
Další ukázkou je typická fotografie ze sportovního stadionu. Z celkového záběru nejspíše neoceníte fotografovu pohotovost...
Ale když si přiblížíme první metu, vidíme, že fotograf zmáčkl spoušť v pravý čas. Zřetelně vidíme i lidi z publika, rozlišení je dostatečné k tomu, abychom rozpoznali obličeje.
Podobný projekt - holandská organizace TNO umožňuje on-line přístup k 2,5gigapixelové fotografii (lze interaktivně zoomovat a pohybovat se po obraze). Tato fotografie města Delft byla pořízena digitálně.
Myslím si že si tímto manželé Graham Fling a Catherine Aves vydělají pár zlaťáků protože bez pochyby bude jejich vynález chtít armáda a NASA, kterí mají zatím jen 1000 Megapixelů.
Na sedmnáct set vyznavačů nahoty se sjelo k říčce Tyne u britských měst Newcastle a Gateshead. Stali se tak obyvateli "Nahého města". Pozval je sem světoznámý americký fotograf Spencer Tunick, který proslul právě uměleckými fotografiemi obrovského počtu nahých lidí.
Pro Tunicka je to vůbec první práce ve Velké Británii.
Newyorčan už dříve fotil stovky nahých lidí mimo jiné v Barceloně, Sao Paulu či ve Vídni. "Nejde mi vůbec o erotiku. Chci, aby moje fotografie měly smyslný náboj," tvrdí fotograf.
Chtěl by podle vlastních slov ukázat poetiku, která pramení z toho, jak jsou jednotlivá těla poskládána do mozaiky.
I samotní aktéři focení odmítají jakoukoliv spojitost s erotikou. "Není na tom nic exhibicionistického," tvrdí 34letá Cally Danielsová, která pracuje v Edinburghu jako designérka.
Kontroverzní fotograf
Práce osmatřicetiletého Tunicka vyvolává kontroverze po celém světě.
V roce 1994 dokonce skončil společně s modelkou v cele. Policistům se nelíbilo, když pózovala nahá na vánočním stromě před Rockerfellerovým centrem na Manhattanu v New Yorku.
Jeho největší "mozaikou" bylo sedm tisíc Španělů, které vyfotil v červnu 2003 v Barceloně.
Modely pracují zásadně zadarmo. Jediné, co dostávají za odměnu, je podepsaná fotografie.
Nápad na druhý díl veleúspěšného seznamu sedmi divů antického světa je samozřejmě chytrý a přitažlivý. Jeho autor kanadsko-švýcarský podnikatel Bernard Weber, ho navíc překládal jako určitý „nástroj k vyrovnání historické nespravedlnosti“. Na rozdíl od původního seznamu, v němž figurovali jen atrakce středomořského regionu, totiž mohly nyní do světa ramp vstoupit i památky odlehlejší civilizací.
Hlasujte zadarmo
Jenže právě v tom je základ těžkostí, nakonec celé hlasování, do něhož se zapojilo na 100 milionů lidí, poněkud znevěrohodnotili. Nedá se totiž rozhodně říct, že by se vzdělaní lidé z celého světa zodpovědně zamýšleli nad tím, kterým památkám dát status divu. Výsledky spíše odrážejí momentální vzepětí národního sebevědomí v některých zemích a marketingové akce, jež v nich hlasování podporovali. Proto není divů líný a blazeovaný Západ „prohrál“ na celé čáře. Do seznamu prosadil jen římské koloseum, zatímco žhaví favorité jako Eiffelovka věž či Stonehenge skončili v poli poražených (už vůbec nemluvě o našem pražském hradu a Karlově mostu, které byli v širší nominaci). Latinská Amerika má ovšem divy hned tři. K Hlasování pro sochu Krista Spasitele nad Rio De Jančárem totiž Brazilce vyzýval jejich prezident i borci z národního fotbalového týmu, reklamy byly na jízdenkách v aut
obusech a mobilní operátoři umožnili zdarma posílat hlasovací esemesky. Vláda v Peu zase zřídila speciální počítačové kiosky, ze kterých mohli lidé zdarma hlasovat pro Machu Picchu. V Jordánsku se do kampaně na podporu Petry zapojily královská rodina a poníze ze státního rozpočtu, v Indii propagovali Tádž Mahal i místní popoví zpěváci. Jediná zachovalá památka z původního seznamu – egyptské pyramidy – nakonec dostala status „čestného divu“ a nehlasovalo se pro ni.
Šlo hlavně o peníze
Mezi odborníky vzbudila celá akce mírné rozladění . UNESCO se do ní přísně distancovalo (jeho bývalí generální ředitel Frederico Mayor ovšem s organizátory spolupracuje a byl přítomen vyhlášení výsledků). Namítá, že vybrat sedm památek z celého světa o ničem nevypovídá; zvlášť v době, kdy má UNESCO na svém mnohem prestižnějším seznamu 660 kulturních a 166 přírodních památek.
Bernarda Webera proto kdekdo podezírá, že mušlo především o kšeft. On to však odmítá s tím, že do své akce už v přepočtu přes 300 milionů korun a zisk z ním (zatím) žádný nemá. Počítá ale s dlouhodobým pokračováním své myšlenky: nyní by se mělo volit sedm technických divů světa, další budou následovat.
Ať už je to ale s penězi jakkoli, máme tu nepochybně zajímavý úkaz: vyhlášení nových nových sedmi divů se jistě projeví v zájmu veřejnosti a turistickém ruchu.