2.den - Banát - Ubytování u Pražáků, neplánovaný odpočinek, hospoda

26.9.2008

Dnešek začínám psát až od poledne, protože se mě nechtělo kouskovat cestu na dva články. Takže dojeli jsme do Rovenska, teď ještě najít dům Pražáků č.p.55 u kterých jsme měli z domu domluvené ubytování, zajeli jsme na náves a zeptali se pána co právě šel kolem. Poprvé jsme zaslechli tu banátskou češtinu. Kde bydlí Pražákovi už zhruba víme tak valíme dál, projíždíme vesnicí, nikde ani noha. Nalézáme dům č.p. 55. Zaklepali jsme na vrata a otevřela paní Pražáková. Krásnou češtinou nás uvítala, ukázala nám naši ubikaci a my se začali vybalovat. Paní Pražáková se hned zeptala, na kolikátou má udělat večeři. Řekli že jí že na pátou ale ať nic nedělá že potřebujeme dojíst ještě domácí. Tak nám aspoň ukázala kam máme přijít. Všichni jsme si zabrali postel a vybalili věci. Po chvilce neplánovaně ležíme a někteří už i spí. Ono se ani není čemu divit, v autě se toho zrovna moc naspat nedá, kord Petr s Romanem kteří to odřídili celé sami. Martin začíná chrápat, tak jsem se domluvili že za chrápání budeme dávat žluté karty jako ve fotbale. (dvě žlutý = vyhazov na chodbu). Kolem páté jdeme na večeři, vybaluji ještě domácí řízky a utopence. U večeře si s paní Pražákovou pěkně povídáme, v tom z pole začne vracet zbytek rodiny. Babička, děda a syn Petr, vymrzlí zasedají ke kamnům a rychle se připojují k debatě, o tom jak se jim žije a nežije. Opravdu mě hodně překvapuje tak jejich čeština, krásná výslovnost, žádné to naše oukej. Náhle Petr Pražák, vytahuje flašku něčeho zlehka nažloutlého, a dává kolovat, domácí slívka. To se rozvedlo k další debatě, zjišťujeme že Petr pálí ročně 800litrů, a že pálí jen jednou. Tak mu dáváme ochutnat tu naši domácí. Říká že ji zná ale že je máme moc silný. Jenže my si dáme štamprdli tej naší padesátky a on decku svojí třicítky, takže ono je to nakonec jedno. Stejně se divím jakože ještě vidí dobře, když pálí jen jednou. Aby jsme nechali navečeřet i domácí tak bereme čelovky a jdeme na průzkum místní hospody. Ta je na návsi, společně s obchodem. Jelikož a protože místní do hospody moc nechodí, tak nemají ani točené pivo. Dáváme lahvového Ursuse (česky medvěd), v hospodě nás vítá nějaký opilý Rumun, pořád nám mává, po chvilce zjištuji že nemává že machruje, má totiž šest prstů na ruce :D. V hospodě jsme si všimli cedulky se zákazem focení, to však nevidíme zvlášť Roman který začal fotit co šlo včetně Rumuna. Dostali jsme vyhubováno od pana výčepního, že tam je cedule. Řádně jsme se omluvili, on to pochopil a bylo vše v cajku. Pak už si s námi i normálně povídal. Docucli jsme druhého Ursuse a šli zpátky k Pražákům. Když jsme přišli na pokoj měli jsme krásně zatopeno v kachlákách, otevřeli jsme vínko, nakrájeli nějaký kousání a plánování zítřejška. Dohodli jsme se že pořádně prozkoumáme vesnici a její okolí. Dobrou první banátskou noc ;)

1.den - Banát - Přes noc o pěknou řádku let nazpět

25.9.2008
Po domluvě v hospodě a ještě několika upřesňovacích emailech se pět z šesti účastníků schází u nás před barákem, což je první nástupní stanoviště, to druhé je ve Velkých Němčicých u mýho strýce Petra, který obětoval svého osmimístného Transportéra na 780km dlouhou, povrchově nejistou cestu. Po takřka nadupání bagáže do auta, rozloučení se zbytkem rodiny co sme nechali s taťkou doma vyrážíme, a to na první přestupní stanici (checkpoint) do Velkých Němčic. První část cesty ubíhala celkem pohodově, a za necelé dvě hodiny jsme byli v Němčicích. Přeložili jsme Oktávku do Transportéra, zasedli k mapě a kávě. Zhruba v 9 večer vyrážíme na druhou, podstatně delší cestu do rumunského Rovenska. V sousedních Hustopečích najíždíme na dálnici a po ní jedeme do Bratislavy, dálniční známku ani nekupujeme.Na Slovensko-maďarských hranicích však už kupujeme (ještě slovensky), pokračujeme do Budapeště a dále na Szeged, kde musíme koupit silniční poplatek na Rumunské silnice, tzv. Rozineta. Přejíždíme do Rumunska hraničnícm přechodem Kiszimbor, kde se nás na něco dotazoval hraničák, odpověď "turist banát" rozzářila jeho tvář, mávl rukou a my byli v Rumunsku. Až do Temešváru to celkem jde, ale v něm to vše začlo. Ranní špička v přeplňěném temšváru, mění veškeré předpisy na právo silnější a drzejší Dacie, a v tom my rozespalý, vykulený turisti. Naštěstí GPSka tak ňák věděla kudy z toho ven a po objetí celého Temešváru kolem dokola, nás cesta vyhazuje na město Resita. Náhle se mění asfalt na stěrk, rychlost se hodně snižuje, no prostě začíná to pravé Rumunsko. A po takovýchto cestách a občas i necestách nás po čtyřech hodinách vítá poledni Rovensko.

Banát - Cesta proti proudu času

O tom že každé hory, každý les, každá řeka voní uplně jinak než všechny ostatní. To je pravda známá každému tulákovi. Natož banátské divoké lesy, hory a pole rozorávaná koňským zápřahem voní bezesporu opojněji než penzion se zahradou na okraji Prahy.

Možná jste někdy snili o tom, jaké to bylo žít kdysi, když život plynul jinak než nyní. Na plotně bublá polévka, v peci se už dopéká chleba, z chlíva slyšíte neodbytné zvuky (ještě je potřeba nakrmit), v kachlové peci praská oheň, při kterém se tak krásně povídá. Ráno vás probudí kohoutí budíček, křik zvířectva, zvuky loukoťového vozu taženého koňmi. A kolem toho všeho příroda. Krásná, tajemná, skoro panenská, dotčená jen motykou a koňským spřežením. Tak takový je Rumunský Banát, kam jsem se vydal s partou známých.

Nápad vydat se za našimi krajani do Rumunska vznikl v mé hlavě chvíli před mými 20tými narozeninami. Taktika stylu čím jsou narozeniny blíž, tím dávám více najevo jak je v Banátu hezky, že bych se tam někdy rád kouknul se vyplatila. K narozeninám jsem dostal mapu Banátu a knižního průvodce tímto krajem vydaného CK Kudrna. Teď už se zbývalo jen domluvit co a jak, to jsem vyřešili schůzí v hospodě a mohlo se jet.

1.Den - Za jednu noc o pěknejch pár let nazpět
2.Den - Ubytování u Pražáků, neplánovaný odpočinek, hospoda

Spanilá cesta na východ aneb Bieszczady 2008

Už je to zase rok co cestovní kancelář PrKo vyrazila do světa a já s nimi. Po loňské Bretani, jsme letos jeli prozkoumat kout Slovensko, Polsko, Ukrajinské hranice který nese název Bieszczady (polsky běsy a čáry).

Nechce se mi psát žádný cestopis typu: v kolik,odkud,kam,přes co, jakým stylem a kolik to bylo kilásků, hlavní důvod je že moje hlava děravá by si to taky nemusela pamatovat ;)

Trocha toho zeměpisu: Polské Bieszczady (čti Bieščady) hraničí na jihu se slovenskými Bukovskými vrchy a navazujícími částmi na Ukrajině, tedy v nejjihovýchodnějším cípu Polska. Bieszczady leží na území vojvodství Podkarpatského (Podkarpackie) a jsou zahrnovány do tzv. Východních Beskyd. Nejvyšším vrcholem celého tohoto rozlehlého pohoří je Tarnica (1 346 m). Největšími bieszczadskými poloninami jsou Polonina Bukowska, Bukowe Berdo, Polonina Caryńska, Dzial, Jeleniowaty a Polonina Wetlińska. Pro Bieszczady, podobně jako pro Poloniny na Ukrajině, jsou typické vrcholové a hřebenové louky ve výškách od asi 1 100 metrů nad mořem. Velká část pohoří je zahrnuta do Národního parku Bieszczady (Bieszczadzki Park Narodowy). Biesczady je nejméně lidmi osídlená část evropy, zato tu žijí zubři,jeleni,rysy a další divá zvěř.

Jak jsme tak projížděl a procházeli tento kraj, tak jsme naráželi na různá dobrodružství.
Déšť první den po chvíli co jsme sotva sedli na kolo nás vyškolil natolik, že už si příště nově koupenou pláštěnku zkusím nančisto oblíknout doma, hlavně ji dostat mokrýma rukama z toho zatavenýho celofánu. Celej den zataženo, neměli jsme kde uschnout, nasraný celý mokrý najednou potkáváme na polňačce u vesnice Lupkow náš autobus, náš šofér Milan Šukanahu nám oznamuje že, když pujdeme tadytím směrem po tom bahnitém poli ještě asi 2kilásky tak narazíme na camp, ale že neví jak tam dostaneme autobus a transita, když tam nevede žádná přístupová cesta. A že on už za volant nesedne že se ted točil 2hodiny pod mostem, odřel celej autobus a přitavil spojku (ta tam byla cítit ještě za dva dny). Někteří jedinci šli přesto Schronisko v Lupkowě prozkoumat, dostali se tam sotva pěšky. Mezitím dalších pár jedinců jelo po cestě dál, jestli tam nebude nějakej plac na stany. Flek na 20 stanů by se tam někde našel ale hlavně tam stál osamocený rodinný dům, který sloužil zároveň něco jako penzion poslední třídy a hrdě nesl jméno Szwejkovo, což jsme přesně hledali. Jedniný problém zůstal v tom, co s tím beranem kterého nám pečou celý den ve Shronisku. Tento problém však vyřešil vypůjčený dvoukolák ;) Konečně nastala ta odměna za celý den. Pupek plnej pečenýho beraního zalitej pár kouskama sem poslal spát bez přemlouvání.
Na druhý den máme naplánované kolečko, ještě ho trochu poupravujeme tím že se koukneme na naše skoro bydliště. Schronisko vypadá parádně, dřevěný srub se studnou ve stráni. Až mě mrzí že jsem se nepřidal k té menšině co ho tak prosazovala. Jedem, jedem, jedem a najednou cesta dostává nových hodnot - mění se v úkokolejku. Normálně nekecám na kolejnici namalovaná modrá značka. Po kolejnici sem se jezdit nenaučil ale ještě dalších 5km a už by mi to možná šlo. Cestou sme potkali milíře (pece na výrobu hnědého uhlí), u jednoho z nich na schůdkách od maringotky očouzenej samorost. Na fotku jak dělaný tak mu říkám: Můžu foto? Poustevník: Foto? NIE! mas slivovicu? Pak foto. Mezitím sem ho 3x cvakl a řekl mu že slivovice niet.
Třetí den nakládáme kola a opouštíme Lupkow, v plánu bylo dojet autobusem k Solinskému jezeru (Bieszczadské moře) a na kole pak do Ustrzyki Gorne. Cestou jsme se zastavili j nějaké hospůdce na pivko a při vyjíždění z ní křup a já bez šlapky, urval jsem páku na straně s rozetou. Udělali jsme však improvizaci, pomocí přivázané nohy ke šlapce a gumicku přivázaného vepředu za koně Jirku a řidítka na postiženém kole, já rozrážel vzduch a zbytek zezadu tlačil, a takhle až do Ustzyků. Zde spíme v campu Kremenaros.

Čtvrtý den je v plánu pěší tůra, a to přes hřeben poloniny Carynska, autobus nas veze až pod ní na parkoviště, tam zaplatíme každej 1éčko za vstup do NP poloniny a jdem, cesta lesem hodně stoupá a pak se před námi otevřeli ty hřebeny a hned se nám vyjasnil úsměv. Na hřebeni jsme dali sváču a pak po něm šli až zpátky do Ústřiků.
Pátý den je v plánu další kolotúra, to se mě netýká - asi nemám na čom ne?
Vyrážím sám zdolat nejvyšší kopec Biesczczad Tarnicu (1348m.n.m.). Vyrážím pěšky přímo z campu do vesnice Wolosate, kde opět platím jedno Éčko za vstup. Tarnica je podle knížky o horách 18. nejvýznamějším kopcem na světě protože na něho kdysy vylezl papež. Což by mě bylo uplně jedno, kdyby zrovna neměli v polsku nějaký svátek při kterím se v Biesczadách chodí na tento vrchol jako pouť, takže ve štrůdlu s hromadou cizích lidí šlapu nahoru. Začalo se pořádně zatahovat tak jsem přidal abych ten vrchol ubec stihnul, co jsem dorazil na vrchol v tom se na mě spustila kroupová sprcha, jauvajs jak štípali mrchy. Musel jsem seběhnout dolů tou samou cestou protože po hřebeni by to byla sebevražda, blesk za bleskem. Naštěstí jsem byl schovanej v nějakým krmelci. Asi po hodině to bylo z nejhoršího venku tak jsem se vrátil zpátky do Kremenaroše. Večer se popíjelo, hrálo na kytaru a bylo veselo. Já sem ještě vyfasoval nějakýho ukrajinskýho lahváče u polských kámošů na pokoji.
Šestý den ráno nakládáme kola, (moje naloženo natrvalo-chudák), a jedeme směr Slovensko, někde po cestě vykládáme kola, já zůstávám v buse. Ve městě humenné před námi zastavuje náš doprovodnej Jumper, že mu odela převodovka že budeme muset tlačit při každým rozjezdu. Přesedám k nim, na každé křizovatce tlačíme, vypadáme jak cigáni co ukradli auto ;). Zkousíme pár autoopravoven-vsude maj prace dost. Tak valime až do obce Zboj. Ve zboji nás hned uvítali, chlebíčky,zákusky,kafe a hlavně vinikající pašovaná ukrajinská vodka. Než dojeli ostatní na kolech pomáhal jsem místním s gulášem pro nás. Měli to dobře rozvržené, jedna tetička dělala maso druhá knedle, treti krajela cibuli a tak ;), já jako velký pomocník jsem tyto suroviny snášel do auta, tzn. že jsem musel vždy k někomu do baráku. Nezapomínejte že jsme v nejchudší části slovenska, místní babičky si mě hned odchytávali, a zvali mě na ranní snídani, jenže mě bylo jasny že v tom bude nějaká jejich svobodná vnučka, kterou by rády provdali do čech. Problém byl taky v tom že místní babičky mluví tzv. Rusinštinou napůl slovenština napůl ruština, mnohdy jsem jim ubec nerozumel, ale kdo nerozumí kejvá že ano, jedné jsem nevědomky odsouhlasil že se tam ráno zastavím na snídani. Ve Zboji byla možnost spát buď, v mísním úřadě.radnici,tělocvičně a sálu zároveň nebo na krásném místě u rybníka ve stanech, tak to jsem neváhal. Večer jsme se nadlábli výborným gulášem z domácích surovin. Něco "málo" popili a šli spát.
Sedmý den jsme se rozhodli že nebudem dělat nic ;), oproti těm kteří si dali pěší tůru na kopec Kremenec kde se protíná SK/PL/UK hranice. Já segra a dasty jsem prece jen kola sedly (ja na vypujcene) a zajeli jsme se podívat na Medovou Babu, to je obrovský totem s včelím úlem na planině v lese a kousek nad tím rybníček. Pěkné místo. Po cestě zpátky sme si v mítním penzionu dali smažák a já si koupil tur. placky., večer sme si šli zaházet freesbee na místní fotbalové hřiště.
Osmý den opět nakládáme kola, popojíždíme autobusem zhruba 4 hodiny, až k vysokým tatrám. Vykládáme kola a nastupuje nejkrásnější trasa za celou dovolenou, 60km takřka z kopce krásným údolím ža do vodáckého campu Borová Sihoť. Po cestě koupačka v potoce a prohlídka místního dřevorubeckého cintorínu.
Devátý den, obyč cesta domu se zastávkou na nakoupení ovčích sýrů




Dovča se rozhodně povedla, tak zase příště někde jinde.
P.S. při psaní tohoto článku jsem cítil že mi to moc nejde, tak omluvte chibi, a styl. Ahoóóój