Po domluvě v hospodě a ještě několika upřesňovacích emailech se pět z šesti účastníků schází u nás před barákem, což je první nástupní stanoviště, to druhé je ve Velkých Němčicých u mýho strýce Petra, který obětoval svého osmimístného Transportéra na 780km dlouhou, povrchově nejistou cestu. Po takřka nadupání bagáže do auta, rozloučení se zbytkem rodiny co sme nechali s taťkou doma vyrážíme, a to na prv
ní přestupní stanici (checkpoint) do Velkých Němčic. První část cesty ubíhala celkem pohodově, a za necelé dvě hodiny jsme byli v Němčicích. Přeložili jsme Oktávku do Transportéra, zasedli k mapě a kávě. Zhruba v 9 večer vyrážíme na druhou, podstatně delší cestu do rumunského Rovenska. V sousedních Hustopečích najíždíme na dálnici a po ní jedeme do Bratislavy, dálniční známku ani nekupujeme.Na Slovensko-maďarských hranicích však už kupujeme (ještě slovensky), pokračujeme do Budapeště a dále na Szeged, kde musíme koupit silniční poplatek na Rumunské silnice, tzv. Rozineta. Přejíždíme do Rumunska hraničnícm přechodem Kiszimbor, kde se nás na něco dotazoval hraničák, odpověď "turist banát" rozzářila jeho tvář, máv
l rukou a my byli v Rumunsku. Až do Temešváru to celkem jde, ale v něm to vše začlo. Ranní špička v přeplňěném temšváru, mění veškeré předpisy na právo silnější a drzejší Dacie, a v tom my rozespalý, vykulený turisti. Naštěstí GPSka tak ňák věděla kudy z toho ven a po objetí celého Temešváru kolem dokola, nás cesta vyhazuje na město Resita. Náhle se mění asfalt na stěrk, rychlost se hodně snižuje, no prostě začíná to pravé Rumunsko. A po takovýchto cestách a občas i necestách nás po čtyřech hodinách vítá poledni Rovensko.
0 komentářů:
Post a Comment